Ucelený koncept chovu želv

Koncept „Přirozený domov“ je výsledkem dnes už desítek let pozorování želvího života a zjišťování, co želvám vyhovuje a co ne. Na mysli mám přitom především u nás nejčastěji chované druhy, jak středomořské zelenavé, vroubené a řecké, tak africké pardálí a jihoamerické uhlířské. Nedovolím si tvrdit, že o těchto fascinujících tvorech vím všechno, a ani netvrdím, že „Přirozený domov“ je jediná správná cesta. Zaručím se ale za to, že následující zkušenosti, rady a doporučení v mém chovu fungují a stejné reakce mám od stovek lidí, kteří ode mě mají želvy a vybavení potřebné k jejich chovu. 

Samotný koncept stojí na třech oblastech, kterými jsou Životní prostor, Světlo a Strava a které se inspirují v přírodě. Jejich pochopením a propojením zaručíte želvám takové podmínky, které pro spokojený život potřebují.

Životní prostor – venkovní výběh

Nejlepším a nejpřirozenějším místem pro život, které suchozemským želvám v domácích podmínkách můžete poskytnout, je venkovní výběh. Sluneční svit a střídání dne a noci je to, na co jsou zvyklé a nastavené ve volné přírodě. Velikostně se sice za minimum berou dva metry čtvereční na jednu želvu, čím víc místa jim ale můžete dopřát, tím samozřejmě lépe. Želvy jsou totiž aktivní a rády prozkoumávají své okolí.

Slunná i stinná místa

Optimální orientace výběhu je na jihovýchodní stranu – ideálně tak, aby do něj celý den svítilo slunce, jehož záření je pro ně životně důležité. Zároveň je ale potřeba jim dopřát (vytvořit) i stinné místo a tím možnost volby jít se před sluncem schovat a zchladit se. Želvy (a obecně plazi) jsou totiž ektotermní živočichové, což znamená, že jejich tělesná teplota závisí na okolním prostředí, protože nemají vnitřní mechanismy na udržování stálé teploty jako lidé nebo ptáci, kteří jsou endotermní. Proto je důležité, aby ve svém životním prostoru měly různé teplotní úrovně. Není v tom ale potřeba hledat nic složitého – když se chce želva ohřát, vleze si tam, kam hodně svítí slunce. Když se chce ochladit, jde do stínu. Vaším úkolem je vytvořit jí ve výběhu obě možnosti. 

Různorodý terén a rostliny

Inspirace přírodou funguje i v případě terénu – je dobré mít sušší i vlhčí místa, kameny, trávy, úkryty, hlínu a klidně i náš substrát, který do našich realizací venkovních výběhů přidáváme. Důvod je jednoduchý – na rozdíl od “obyčejné” hlíny či písku je složením i vzhledem podstatně blíže reálnému biotopu a ve vyšší vrstvě – dáváme cca 10 cm – se do něj želvy snáze zahrabou. 

Pod trsy trávy se budou rády schovávat, zdoláváním kamenů a terénních nerovností si budou brousit drápky a udržovat se v kondici. Z rostlin ocení trávy ostřice, z bylin oregano, tymián, rozmarýn nebo mateřídoušku, zkusit můžete i mátu, šalvěj, motýlí keře, ibišek, rozchodníky, netřesk či juku.

Ohrada

Stěny venkovního výběhu je potřeba mít vysoké alespoň 30 až 35 cm, ideálně o něco víc, a do jejich blízkosti nedávat nic, po čem by želva mohla vyšplhat a stěnu překonat. Oproti mnoha doporučením je ale nezapouštíme víc než deset centimetrů pod zem a žádná želva se nám nikdy nepodhrabala. 

Materiálů se používá celá řada – počínaje dřevem, osb deskami či voděodolnou překližkou a plastovými recykláty nebo cementovláknitými deskami (Cetris) konče. Nám se nejvíce osvědčilo sklo zasazené do plastových kůlů, což je kombinace nejlépe odolávající povětrnostním podmínkám a zároveň minimálně rušící prostředí vaší zahrady. Vhodným osázením z vnější strany ho navíc můžete prakticky zneviditelnit a želvy nebudou mít tendence do skla narážet ve snaze dostat se za něj. 

Zakrytí shora

Často debatovanou součástí venkovního výběhu je jeho bezpečnost a zakrytí před možnými útoky volně žijících predátorů. Z vlastní zkušenosti, stejně jako z informací, které se k nám během let dostaly, vyplývá, že jsou pro želvy v našich zeměpisných šířkách pravděpodobně nejnebezpečnější potkani. Pár desítek metrů od našich výběhů je les, kde žijí lišky a kuny, hnízdí draví ptáci včetně jestřábů a sov a nikdy se nic nestalo. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že se nic stát nemůže a pokud vám to dodá klid, na prvních pár let výběh vhodným způsobem zakryjete třeba pletivem, bezpečnost bude určitě vyšší. Není to ale nutností vždy a všude. 

Co se koček týče, tak jsme si je pořídili právě kvůli problému s potkany. Stačil cca týden, potkani zmizeli, kočky zůstaly a nikdy želvám neublížily. Špatnou zkušenost nemáme ani se psy, kteří ale riziko samozřejmě představují a se želvami by se do kontaktu dostat neměli, pokud na ně nejsou od mala zvyklí a nemáte k nim důvěru. Jde každopádně o hodně individuální záležitost a vždy záleží na povaze konkrétního psa.    

Zateplená bouda

Pokud máte možnost venkovního výběhu, je ideální v něm umožnit želvám i zimovat. K tomu nejčastěji slouží bouda nebo domeček s rozměry úměrnými velikosti želvy. Ta v něm nesmí drhnout krunýřem o strop a musí mít možnost se bez problémů otočit a udělat pár kroků. Zároveň domeček nesmí mít dno, protože želvy zimují zahrabané v zemi, substrátu, rašelině či listí pod ním. To jsou základní požadavky, které je potřeba splnit. Možností, jak příbytek vytvořit či vylepšit, je ale celá řada a záleží na vás potažmo na podmínkách v místě, kde žijete. Jiná situace může být v nížinách, jiná ve vyšších polohách nad mořem. Boudy se často zateplují polystyrenem, mají odklápěcí střechy, můžou mít i topný kabel s termostatem na vyhřívání za velkých mrazů nebo automatická zavírací dvířka, která se používají na kurníky pro slepice. Extrudovaným polystyrenem lze do hloubky cca 20-40 cm ohraničit i prostor pod domečkem, aby se maximálně snížila možnost promrznutí prostředí, kde želva zimuje. To je totiž hlavní cíl všech zmiňovaných opatření.  

Pokud nechcete, nebo nemůžete zvolit výběh, přichází na řadu interiérové řešení – želvária, terária a želví stoly, o kterých jsou další kapitoly. 

Životní prostor – želvárium, terárium a stůl

Terárium se zašupovacími skly a horním větráním je v našich končinách stále relativně častou variantou. Zvíře je v něm dobře chráněné, zároveň ale víc oddělené od okolí, prostor je oproti dalším variantám také méně odvětrávaný a hůře se čistí. Obecně se ale tato varianta nedoporučuje a krom velmi specifických podmínek, jako je třeba pes, který by na želvu mohl útočit, nebo alergie na něco z toho, co se v teráriu vyskytuje (prach, seno, tráva…) skutečně není pro její použití důvod. To samé platí i pro klasická akvária, která mají vysoké stěny a špatnou cirkulaci vzduchu. 

Oproti tomu želví stůl přináší větší kontakt chovatele se zvířetem a lépe umožní pozorovat život vaší želvy. Jde o prostor ohraničený zpravidla stejně vysokými stěnami, na jehož výrobu se používá lamino, překližka, OSB desky nebo sklo. Nemusíte řešit žádné větrací otvory jako u uzavřeného terária a s želvou máte bližší „vztah“. Problematičtější může být instalace osvětlení, které nebývá vyřešeno systémově a k vidění jsou různé lampičky uchycené na stěnách, šibenice či latě se zářivkami položenými shora na stole. Správné světlo je přitom pro želvu životně důležité, proto je také jedním ze tří pilířů Přirozeného domova.

Třetí, a v našem podání preferovanou variantou, je želvárium. Jde o zpravidla obdélníkový, shora otevřený skleněný prostor se zkosenými bočními stranami. Na rozdíl od želvích stolů z lamina nebo dřeva mu nevadí voda, které je v našem konceptu chovu důležitá při práci se substrátem a zadešťování biotopu. Oproti uzavřenému teráriu se také snáze čistí jak samotný výběh, tak skla okolo. Na ty lze jednoduše umístit naší systémovou světelnou rampu, která želvám poskytuje maximální světelný komfort. 

Zároveň mají jednotlivé části prostředí kromě estetické funkce i tu praktickou. Zadní vyšší stěna želvária umožňuje vytvářet originální pozadí, díky kterému lze osázet část prostoru rostlinami tak, aby je želvy nemohly poničit, a zároveň vytvořit i převisy, pod které se mohou schovat. Do značné míry tak odpadá potřeba domečků a boudiček.

Pomocí kamenů a valů z nich snadno vytvoříte místa s různou výškou substrátu. Jejich zdolávání napomáhá želvám obrušovat si drápky a zobák, čemuž je uzpůsobené i složení substrátu. Tam, kde je ho více, se zase můžou lépe zahrabat. Správnou prací se závlahou, popsanou v sekci substrát, se obejdete i bez misek s vodou. V souhrnu tak docílíte čistě přírodní podoby želvária, která se velmi podobá reálným místům, kde želvy žijí, aniž byste želvy o cokoli ochudili, naopak. Vše dostávají tak, jak jsou zvyklé z přírody. 

Aby nedošlo k nepochopení – neříkám tím, že domečky či misky s vodou jsou špatně. Tvrdím, a můžu se opřít o léta zkušeností svých i našich zákazníků, že v našem konceptu nejsou potřeba.

Kolik místa želva potřebuje

Otázka, které se nevyhnete, je velikost prostoru, který želvě chcete, respektive můžete dopřát. Platí čím více, tím lépe. Je dobré myslet také na to, že mláďata časem vyrostou, přičemž velikost v Česku často chovaných želv zelenavých, žlutohnědých a vroubených se v dospělosti pohybuje mezi 15 a 25 centimetry. U venkovního výběhu pravděpodobně nebude takový problém dopřát jim několik metrů čtverečních, jiné to ale bývá v interiéru. 

Jako minimum pro dlouhodobý chov doporučuji velikost želvária 100 cm šířka a 50 cm hloubka, ideálně pak alespoň 120 x 60. V nabídce máme sice i menší rozměry, ty jsou ale vhodné jen dočasně a v budoucnu se zvětšení prostoru nevyhnete. Větším možnostem se naopak meze nekladou a je jen na vás, jakou máte fantazii a představu, popřípadě co vám dovolí prostor domova či kanceláře.

Substrát, lignocel, kamínky a hobliny

Správně zvoleným substrátem, po kterém se zvířata pohybují, si můžete ušetřit řadu starostí. A to ať už se jedná o zdraví želv, které některé jeho části přirozeně požírají, či váš chovatelský komfort. Proto jsem po řadě let zkoušení a testování vyvinul substrát, o kterém si dovolím tvrdit, že dává suchozemským želvám maximum možného. Prvotním impulsem pro jeho výrobu byla snaha najít produkt, který bude co nejvíce podobný reálnému biotopu a zároveň přívětivý pro chovatele jak z pohledu četnosti čištění, tak jednoduchosti závlahy. V neposlední řadě to byly také zdravotní problémy želv, které jsme před mnoha lety chovali na kokosovém vláknu – lignocelu. Ten ale za určitých podmínek může způsobit ucpávání střev a v krajní variantě i úhyn zvířete, proto ho pro želvy nedoporučuji. 

Substrát Mařák obsahuje mimo jiné krmný vápenec, který napomáhá jak trávení a doplňování vápníku pro tvorbu kostry a krunýře, tak obrušování čelistí (zobáku). Želvy v substrátu mohou přirozeně hrabat a pokud jim v části želvária dopřejete vyšší vrstvu, nemají problém se i zahrabat. Zároveň obsahuje takové množství tvrdého materiálu, že nemusíte rozdělovat želvárium na tvrdou (kamínky) a měkkou zónu (hlína, hobliny, kůra atd). V přírodě to tak také nemají.

Pokud budete pravidelně odstraňovat zbytky potravy a trus a případně substrát doplníte dle potřeby, vydrží vám dlouhé měsíce. Celková výměna je potřeba ve chvíli, kdy po zavlažení cítíte zápach, respektive z hygienických důvodů alespoň jednou či dvakrát za rok podle množství želv a zatížení prostoru.

Zalévání substrátu 

Závlaha či zalévání substrátu je pak tématem samo o sobě. V mnoha příručkách se dočtete, že želva potřebuje misku s vodou. Mnou chované želvy misky nemají, přesto se jim daří výborně. Čím to je? Znovu se odkážu na filosofii vycházející z přírody. V té se želva k vodě dostane nejčastěji při dešti, kdy se ráda vykoupe v napršené kaluži, vyprázdní se a je spokojená. Suchozemské želvy totiž většinu vody získávají z potravy a umějí s ní velmi dobře hospodařit. Přebytečnou vodu zadržují v kloakálním vaku, který vyprazdňují za zmíněného deště, při páření nebo na svoji obranu. Pokud jim déšť jednou dvakrát týdně dopřejete v podobě prolití substrátu takovým množstvím vody, aby se v něm přibližně na dvacet minut vytvořily louže, stane se přesně to, co v přírodě – půjdou se do nich napít, vykoupat a většinou se i vyprázdní. Vodu lze doplnit také pravidelných používáním rozprašovače jako náhradou rosy nebo deště. 

Tato četnost zavlažování substrátu se mi zároveň dlouhodobě osvědčila pro vytváření mikroklimatu v želváriu. I proto v nich krom misek nepoužívám ani vlhkoměr, není zkrátka potřeba. To platí i pro mláďata, kterým se často doporučují vlhčené hobliny. Používám je také, ale jen pro velké skupiny mláďat, protože je nutné jim čistit prostředí častěji a s hoblinami je to jednodušší a ekonomičtější. U jednotlivců to ale není potřeba – v přírodě se s hoblinami nepotkají a správně vlhčený substrát jim poskytne dost vlhkosti pro optimální vývoj. Zaléváním lze také podpořit aktivitu samců, kteří se obvykle po „dešti“ ochotněji páří.

Přirozený domov – Světlo

Světlo a teplo je pro želvu zásadní víc, než si mnoho chovatelů myslí. Pokud v našem konceptu vycházíme co nejvíce z přírody, tak i tady platí, že je potřeba vytvořit podmínky co nejvíce podobné realitě. Zatímco venku je tou realitou samozřejmě slunce, v interiéru je situace složitější a jde o velmi komplexní problematiku. 

Že je pro želvy životně důležité UVB záření, vědí snad už téměř všichni chovatelé. Co se ale téměř neřeší, je intenzita a kvalita viditelného světla, která je přitom pro želvy rovněž velmi důležitá. 

Následující řádky se snaží zjednodušeně, ale fakticky správně a zároveň lidsky vysvětlit, jak v záplavě žárovek, výbojek, zářivek, spirál a LEDek docílit pro želvy optimálního osvětlení.

Co je pro želvu důležité?

Když chceme slunce co nejvěrněji napodobit, je velmi zjednodušeně řečeno potřeba mít takový zdroj světla, který hodně svítí a hodně hřeje, stejně jako slunce v místech, kde suchozemské želvy skutečně žijí. 

Že něco hodně svítí, vnímáme nejvíce skrze intenzitu viditelného světla, což je ale jen část ze záření, které na zemi ze slunce dopadá. Těmi dalšími jsou ultrafialové záření (UV) a infračervené záření (IR), zjednodušeně vnímané jako teplo. Pouze vhodná kombinace těchto tří typů – tedy viditelného světla, UV a IR záření dodá želvám to, co nezbytně potřebují. 

Jako nejzásadnější záření se většinou uvádí UVB, které je nezbytné pro správnou produkci vitamínu D3, jenž ovlivňuje vstřebávání vápníku a tím zajišťuje zdravé kosti a krunýř. Bez UVB by želvy měly problémy s růstem a vývojem a vystavovaly by se riziku závažných zdravotních problémů, jako je metabolické onemocnění kostí.

UVA se u želv podílí na mnoha biologických procesech, protože ho stejně jako jiní plazi, na rozdíl od lidí, vidí. Je důležité pro jejich orientaci, termoregulaci, denní rytmus a reprodukci. Dostatečné množství UVA zajišťuje, že se budou chovat přirozeně, budou aktivní a zdravější. 

Intenzita světla je klíčová pro správné nastavení cirkadiánního rytmu želv, což jsou jejich vnitřní biologické hodiny, které určují, kdy budou aktivní, odpočívat nebo hledat potravu. Příliš nízká intenzita světla může narušit tento rytmus a vést k letargii želvy, protože bude hůře rozlišovat den a noc. S vyšší intenzitou naopak zpravidla stoupá jejich aktivita. 

Infračervené záření – zjednodušeně teplo – je důležité, protože želvy jsou ektotermní živočichové, což znamená, že jejich tělesná teplota závisí na okolním prostředí. Pokud se tedy chtějí ohřát, potřebují vnější zdroj tepla. Sami si ho na rozdíl od lidí, kteří jsou endotermní, vytvářet neumí. 

Pro pochopení potřeb želv je důležité k informaci, že potřebují mít takový zdroj světla, který hodně svítí a hodně hřeje, doplnit, jak se v přírodě skutečně chovají. Orientují se totiž především právě podle tepla a intenzity viditelného světla, protože tím jednoduše najdou optimální místo pro slunění, čímž se vystavují i UVB a UVA záření. V přírodě to prostě funguje tak, že kam hodně svítí slunce, tam bývá hodně tepla i UV záření. 

Pokud by teoreticky existoval zdroj, který by vyzařoval jen UVB a UVA, želvy by příliš nepřitahoval, protože by pro ně byl téměř neviditelný. Funguje to ale i opačně. Pokud jim dáte pouze zdroj tepla a viditelného světla, budou se pod ním rády vyhřívat a vy získáte falešný pocit, že je vše v pořádku. Z toho plyne jednoduchý a zároveň zásadní závěr – pokud je v přírodě společným zdrojem UV, tepla a viditelného světla slunce, je i v interiéru nejlepší mít pro tato záření jeden zdroj. 

Shodují se na tom i dvě studie zabývající se vlivem záření na plazy, a to Fry & Barnett (2006) a Ferguson et al. (2010). Obě podporují myšlenku, že pro plazy, včetně želv, je výhodné mít kombinovaný zdroj UVA, UVB a tepla, protože jim umožňuje lépe regulovat, jakému množství záření se vystaví, a optimalizovat termoregulaci. Jinými slovy – když správně výškově i prostorově umístíte výkonný tepelný zdroj se správnými hodnotami UVB i UVA a necháte ho svítit tak dlouho, jako svítí slunce přes den, želvy ho jako slunce budou vnímat. Dobou, kterou přímo pod ním stráví, si pak samy regulují pro ně optimální dávky záření, stejně jako v přírodě. 

Jediným běžně dostupným zdrojem, který to umí, je kombinovaná výbojka. Její výhodou i nevýhodou zároveň je skutečnost, že osvítí jen relativně malou část plochy pod sebou. Výhodou je, že jejím umístěním cca do tří čtvrtin želvária jednoduše vytvoříte teplou a chladnější část prostoru, kam mohou želvy jít, když už mají dost “opalování”. Nevýhodou je, že potřebujete další zdroj – denní svícení – který osvítí zbytek plochy. 

Nám se léty zkušeností nejvíce osvědčily výkonné LED pásky, které mají násobě větší intenzitu než často doporučované zářivkové trubice. Proč jsou “ledky” v našich očích lepší, popíšeme i na parametrech obou zmíněných zdrojů. Je jen potřeba si vysvětlit, co vlastně znamenají.